Tvůrci Třebechovického betlému [ Turistická zajímavost ]
Josef Probošt se narodil dne 25. března 1849 v Třebechovicích č. p. 9. Vyučil se truhlářem a ve svých jedenadvaceti letech odešel na vojnu, kde pobyl 12 let. V r. 1882 převzal hospodářství po svém otci a ve svých 33 letech se 7.února 1882 oženil s Annou, rozenou Faltovou z Divce (1864-1929), měli jedinou dceru Annu, později provdanou Moravcovou. Probošt hospodařil na statku, pracoval na poli a povozničil. Měl mimo jiné i chov koní, který byl jeho chloubou. U Proboštů se scházeli sousedé, aby popovídali o životě, ale také četli z českých kalendářů a knih. Snad to byl základ pozdějších "betlémáků", kteří byli svědky vzniku budoucího Proboštova celoživotního díla. Škoda, že žádný z nich nevzal pero a papír a nezanechal písemné svědectví o jeho vzniku. Stavění betlémů na Vánoce bylo v té době tradicí, většinou však byly figurky vystřihovány z tištěných archů. Probošt se spřátelil s řezbářem Vilémem Krištofem a u něho snad také s Josefem Kapuciánem. Podle pamětníků byly první vyřezávané jesličky, které představil J. Probošt sousedům asi v r. 1885, překvapením pro manželku a vznikly ze spolupráce těchto tří přátel. Ohlas byl tak vřelý, že se rozhodl betlém rozšířit o další postavičky.
Přizval však raději ke spolupráci zkušeného řezbáře Josefa Kapuciána. Ten se narodil 19.3.1841 v Jaroměři. Do Třebechovic se přiženil v r. 1867. Měl smutný osud. Trpěl silnou hluchotou, ač se dvakrát oženil, zůstal sám, všichni blízcí mu zemřeli. Kapucián se dohodl s Proboštem, že mu do betléma bude vyřezával figurky. Josef Probošt si dobře uvědomoval, že jeho řezba je proti Kapuciánově méně dokonalá. Proto rád využil mistrovství svého spolupracovníka pro většinu figurek, které jsou umístěny blízko oku diváka. Sám se pak věnoval zejména konstrukčním prvkům, architektuře a tvorbě krajiny. V průběhu práce na betlému přicházely také krize. Údajně po dokončení tzv. biblické části, kde jako předloha posloužily reprodukce děl slavných malířů a ilustrace z bible, propadl výčitkám, že zanedbává hospodaření. Na dlouhou dobu řezbářskou práci přerušil. Možná to byla také tvůrčí krize, kdy cítil, že je celému dílu ještě hodně dlužen, ale nevěděl jak dál. Šťastný nápad zachytit mizející svět svých současníků jej zcela vrátil k práci na betlému. Doslova propadl tomuto svému koníčku, kterému zpočátku věnoval veškerý volný čas. Postupně ztratil zájem o práci v hospodářství a veškerou zátěž při obstarávání obživy ponechal na své ženě a dceři. Pravidlem se staly každodenní schůzky "betlémáků", kterým se tak již všeobecně říkalo. Členy byli zejména Proboštovi sousedé, většinou drobní řemeslníci. Mnozí z nich jsou na věčnou památku v betlému vyřezáni. Jeden z nejmladších betlémáků, železničář Jan Sedláček z Bědovic, významně pomohl po Proboštově smrti s rekonstrukcí betléma, neboť byl jeden z mála, který si jej ještě jako celek dovedl dobře vybavit.
Proboštovým spolupracovníkem nejmilejším se stal sekerník Josef Friml, který se narodil 16.11.1861 v Novém Hrádku. Zemřel 28.9.1946 v č.p. 253 v části města Třebechovic, zvané Bědovice. Sekernictví, řemeslo dnes již zaniklé, přinášelo obživu konstruktérům důmyslných dřevěných mechanizmů do pil a mlýnů. Josef Probošt toužil, patrně po vzoru vambeřických mechanických jeslí Longina Vittiga, svůj betlém uvést do pohybu. Někdy v devadesátých letech nechal betlém vyfotografovat. Pro mnohé bude překvapením, že betlém byl postaven do pravého úhlu, tak, jak se běžně v podhůří Orlických hor betlémy v minulém století stavěly. K napřímení do dnešní délky došlo patrně z důvodu snazšího ukládání na vůz pro zamýšlené cestování a umístění dokonalejšího mechanizmu. Ten první měl údajně mnoho nedostatků, ale díky podílu Josefa Frimla byl vytvořen jedinečný systém soukolí, vaček, hřídelí a táhel, který odborníci obdivují dodnes. Probošt neváhal leccos v betlému předělat a přizpůsobit podle rad sekerníka Frimla a jistě nelitoval. K nikomu nepřilnul tak úzce, jako k němu. Složité bylo vytvořit pohyb figur tak, aby napodobovaly přirozený pohyb lidí při práci. V místech, kde figurky potřebovaly překonat větší vzdálenost, vymyslel Josef Friml soustavu dřevěných řetězců. Potvrzením dokonalé práce tvůrců je fakt, že mechanizmus s občasným zaváháním běhá i dnes, po stu letech. Když se konečně Probošt rozhodl betlém vystavit, považoval dílo za ukončené. Zřejmě i z toho důvodu se rozloučil s mistrem Kapuciánem, který dožil dvě poslední léta svého života v místním chudobinci a tam také 21. listopadu r. 1908 zemřel, bez poct, slov chvály a díků.
V roce 1906, na výstavě Zemské jednoty řemeslnické v Chrasti u Chrudimi získal Josef Probošt za vystavený betlém diplom a zlatou medaili "Práci a pokroku". Nedostavil se však očekávaný finanční zisk. Bohužel, také I. světová válka znemožnila cestování betlému po poutích a výstavách a tím také aspoň částečné navrácení vložených prostředků. Z Probošta, dříve družného člověka se stával zatrpklý, nevlídný samotář. Přicházelo stáří a ubývalo sil. Rodina neměla pro jeho umělecký záměr pochopení. On sám, ač dokázal vytrvale a důsledně pracovat téměř po celých čtyřicet let svého produktivního věku na betlému, tak zcela ztratil zájem o své hospodářství. Betlém se stal pro ostatní členy rodiny symbolem hospodářského úpadku a dluhů na Proboštově statku.
Posledních patnáct let života Probošt věnoval již jen výhradně betlému. Snažil se ještě vylepšit uspořádání jednotlivých teras a chod mechanizmu. K tomu pro zvýšení efektu býval připojen flašinet, který hrál tklivou píseň. O Vánocích r. 1925 Josef Probošt ulehl. Členové rodiny se zarmouceně dívali, jak život opouští tohoto neklidného člověka, jenž ze všech vášní, které jej provázely, měl jednu nejsilnější - betlém. V ranních hodinách dne 20. března r. 1926 řezbář Josef Probošt zemřel a náhle byly všechny bolesti i touhy umlčeny...